TAKÉ VÁS ŠTVOU NEODDĚLITELNÁ VÍČKA? BUDETE SI MUSET ZVYKNOUT...

03.11.2023 PETR HAVEL

Jednu z mnoha každodenních komplikací a s ní spojených negativních emocí, které spotřebitelům v celé EU přináší stále se zpřísňující evropská legislativa v oblasti odpadů, jsou nepochybně neoddělitelná víčka na obalech nápojů. Pokud si přitom našinec udělá ve svém okolí ad-hoc „výzkum veřejného mínění“, těžko najde v současné době někoho, kdo by tuto novinku vítal.

Bohužel je ale třeba konstatovat, že se spotřebitelé budou s neodnímatelnými víčky setkávat stále častěji. Výrobcům totiž povinnost používat taková víčka ukládá Nařízení EU, a to od 3. července příštího roku, a právě proto někteří z nich již tuto povinnost do praxe zavádějí. V naší zemi s ní v předstihu začala společnost Coca-Cola (což tedy image společnosti určitě neprospělo), již v současné době ale nejde o jediného výrobce nápojů v plastových lahvích, který používá neodnímatelná víčka. Faktem také je, že v zahraničí je na trhu produktů s neodnímatelnými víčky více než u nás – a spotřebitelé je začínají přijímat jako běžnou praxi, jak konstatuje i manažer externí komunikace Coca-Cola HBC Česko a Slovensko Václav Koukolíček: „Naše zkušenosti ze zahraničí říkají, že v první fázi po zavedení neoddělitelných víček převažuje u spotřebitelů spíše kritika, i když příznivci ekologie to vítají od počátku, postupně si ale lidé zvyknou,“ uvádí Koukolíček. Důležitá je přitom podle něj komunikace v zemi prodeje, přičemž Coca-Cola má v našich podmínkách tu nevýhodu, že byla první.

A BUDE HŮŘ

To vše v praxi znamená, že na komplikace s neodnímatelnými uzávěry si budou muset zvyknout i spotřebitelé v naší zemi. Už i proto, že v budoucnosti nepůjde (a v některých případech, jako jsou třeba neodnímatelná víčka u některých druhů mléka nejde již dnes) pouze o colové nápoje nebo možná pouze o víčka na plastových obalech. Zásadní otázkou ovšem je, zdali jde a půjde o opatření, která skutečně zlepší stav životního prostředí na planetě, a také, nakolik jsou relevantní argumenty k jejich zavádění.

SMYSL POHLEDEJ

Například, že značnou část oddělitelných víček odhazují lidé samostatně do směsných obalů, případně, že plastové obaly odhozené v přírodě jsou bez víček. To ovšem postrádá logiku – nezdá se totiž příliš praktické, že pokud někdo na výletě dopije nápoj z plastového obalu a nepotřebný obal následně nezodpovědně odhodí, nechá si příslušné víčko v kapse. Stejně tak nepůsobí zrovna prakticky, že by spotřebitelé při třídění v domácnostech víčka z nápojů cíleně odšroubovávali, a pak je někde jinde a jinam odhazovali. Naopak logiku jistě má, že je pro účely recyklace praktické využít celý příslušný plastový obal i s neodnímatelným víčkem, už i proto, že jde o větší množství materiálu pro recyklaci. To se ovšem v praxi děje i bez výše zmiňovaného nařízení EU. Obdobně lze polemizovat i s tvrzením, že neodnímatelná víčka představují větší pohodlí pro spotřebitele (jejich reakce signalizuje naprostý opak), případně, že lze lahev s neoddělitelným víčkem snadno opětovně uzavřít po napití jednou rukou.

A CO OSTATNÍ?

V obecné rovině lze samozřejmě se snižováním množství odpadů a odpadků, které člověk vyprodukuje, souhlasit, stejně tak jako s tím, že co největší množství vyprodukovaných a vytříděných odpadů by mělo být použito jako surovina k výrobě dalších produktů. K tomu je však třeba dodat několik poměrně zásadních informací. Z globálního pohledu především tu, že ke skutečnému zlepšení životního prostředí na Zemi by se musela stále se zpřísňující odpadová a recyklační aktivita v podání EU uplatňovat také v jiných ekonomických teritoriích, ať již v Asii, Africe, nebo v jižní i severní Americe, což se zatím neděje.

NIC NENÍ BEZ RIZIK

Za druhé, a to je z hlediska spotřebitele rozhodující, by měla být o účelnosti již existujících, nebo připravovaných opatření přesvědčena i samotná spotřebitelská, ale i odborná veřejnost. Pokud se ale člověk na každém kroku dozvídá, že mnozí občané sice odpovědně třídí, ale vytříděný materiál nakonec skončí ve spalovnách, a ne jako surovina k výrobě dalších výrobků, jak se často prezentuje, ztrácí se nejen motivace k třídění, ale i smysl takových opatření. Žádoucí a pro spotřebitele pochopitelné by tedy bylo, aby odpadová legislativa nepředbíhala možnosti, schopnosti a kapacity recyklačního a zpracovatelského průmyslu. Zdaleka přitom nejde jen o neodnímatelná víčka z plastových obalů, to je spíše pouze pomyslný vrcholek pyramidy. Ve hře jsou celé připravované systémy zálohování PET lahví nebo plechovek, které sice mají své příznivce, zejména z řad ekologů (stejně jako neodnímatelná víčka), ale představují také řadu negativ a rizik, na které opakovaně poukazuje řada firem i osobností, například předseda představenstva Asociace českého tradičního obchodu (AČTO) Pavel Březina.

AŽ NA KONCI OCASU

Podle něj tvoří PET lahve (bez ohledu na odnímatelnost víček) a plechovky zhruba jen jedno procento ze všech odpadů a pět procent z celkového litteringu. Jinými slovy – problém s odpady a jejich recyklací je mnohem větší v jiných oborech než v potravinářství. Nejen Březina navíc konstatuje, že v odpadové legislativě již jde v současné době více o byznys než o ekologii. A pokud se týká různých vratných systémů, tak také o komfort zákazníka, a navíc o perspektivu menších prodejen. Zatímco v současné době lidé odnášejí příslušný odpad do žlutých kontejnerů, jejichž průměrná vzdálenost od domu je 92 metrů, v případě zálohovaných systémů bude spotřebitel nucen plast skladovat doma a následně (nejspíše) vozit zpět do příslušné prodejny. To nepochybně nepomůže ani hygieně v domácnostech, ale vzhledem k nutnosti dovézt doma separovaný odpad autem na odběrné místo ani životnímu prostředí. Zvláště, když bude odběrné místo více vzdálené, a ani náhodou nepůjde o zmiňovaných 92 metrů. Pokud se přitom prosadí, že povinnost odebírat příslušný odpad budou mít prodejny o ploše například 300 metrů čtverečních (taková praxe je na Slovensku), budou tím diskriminovány především menší prodejny, které působí zejména v menších sídlech (na vesnicích). Je a bude totiž logické, že zákazníci budou nakupovat na stejném místě, kde budou PET lahve nebo plechovky vracet. Což je jedna z mnoha rovin zmiňovaného byznysu s odpady, který má ale se skutečnou ekologií pramálo společného.

ČLOVĚK SI PORADÍ

Zpět ale k neodnímatelným víčkům. Je zřejmě skutečností, alespoň podle firem, které se zabývají recyklací, že plast z víček je hodnotnější surovina než samotná PET lahev, takže by v praxi mělo být skutečně žádoucí recyklovat celý obal včetně víček. Bude-li to ale realitou, je opravdu ve hvězdách. Dosavadní spotřebitelská praxe totiž ukazuje, že značná část lidí neoddělitelné víčko násilím oddělí (obvykle odstřihne), což v praxi znamená, že pravděpodobnost spojení (oddělitelného) víčka a obalu se tímto přístupem naopak spíše sníží.